Regulace ve druhém desetiletí 20. století zcela proměnila podobu obou břehů řeky Radbuzy v místech, kde protéká centrem města. Zmizely povlovné zelené svahy, zmizely malebné terénní vlny. Vysoké kamenné stěny sevřely vodní koryto a jen dobové prameny zachovaly několik povzdechů, které tuto geometrizující proměnu již během jejího déletrvajícího vzniku provázely.
Dnes jsou již nábřežní zdi předmětem památkové ochrany. Vodní dílo samo – jakoby v druhém plánu po ochraně proti povodním – dalo ovšem již tehdy podnět k umístění nových veřejných budov, kterým neměla chybět jistá reprezentativnost (jednou z nich měly být i městské lázně, pro které bylo později vyhledáno jiné místo na opačném břehu).
Zvýšené první nadzemní podlaží objektu – dispozičně příčný trojtrakt – je ve střední, osm metrů široké části prostoupeno hluboce zapuštěným polootevřeným schodištěm, za ním – za prosklenou vstupní stěnou – navazuje vestibul, odkud jsou přístupny všechny sborové prostory. Zatímco pravý trakt byl obsazen presbyterním či hudebním sálem se skládací mezistěnou pro možnost rozdělení na dvě místnosti, v–levém se nalézá administrativa a–schodiště s–výtahem do vyšších pater s–byty. Čelní stěna vestibulu se v ose otevírá krátkým spojovacím krčkem – polootevřenou chrámovou předsíní – do vlastního kruhového prostoru modlitebny. Dvanáct vnitřních kruhových sloupů vynáší do šestnáctimetrové výše kopuli a zhruba ve výši prvního patra okružní galerii. Dokonalou symetrii vnitřního prostoru s jasně čitelnou osou podtrhuje samo čelo modlitebny, mírně vyvýšené na dvoustupňovém pódiu. Ústřední bod architektonické kompozice je jako ústřední bod církevního dění komponován do podoby kříže. Ze stěny vložené mezi dvěma sloupy vystupuje jednoduchá kazatelna jako baldachýn nad stejně prostou mensou a nad nimi v samém vrcholu je celý prostor korunován nadživotní sochou Zmrtvýchvstalého Krista. Jde o odlitek originálu vytvořeného v roce 1821 pro Kodaňskou katedrálu dánským neoklasicistním sochařem Bertelem Thorvaldsenem.
Nad sochou se klene archivolta, která tak v jediném místě přerušuje rovný strop galerie a prolamuje kopuli. Protipólem stolu Páně je kůr s varhanami, jehož zábradlí opakuje motiv kazatelny, když v mírnější konvexní křivce vystupuje z konkávní linie okružní galerie a kryje samotný vstup. Obě části galerie včetně kůru jsou přístupné z vestibulu schodišti, symetricky umístěnými po stranách vstupu. Účinek takto komponovaného prostoru je podtržen střídmou modravě bílou barevností a sofistikovanou hrou se světlem v kombinaci přímého a nepřímého osvětlení. Většina denního světla proniká do chrámového prostoru mohutnou lucernou uzavřenou vrchlíkem ze skleněných tvárnic v jemné železobetonové síti. Zatímco prostor parteru pod galerií je osvětlen přímo, byť světlo pronikající okny do vnitřního nádvoří je mírně odstíněno mezistropem galerie, její podstatně vyšší prostor je osvětlován nepřímo světlem odraženým. Podobně i osvětlení umělé je kombinováno a barevně tónováno. Ve žlabu za římsou stropu galerie je skryto slavnostní nasvětlení kopule, které se odráží do celého prostoru, podporováno prostými polokulovými stropnicemi nad i pod galerií. Důstojný, působivý prostor se skrývá i pod samotnou stavbou.
V částečně zapuštěném suterénu je umístěno kolumbárium. Dvanáct sloupů pronikajících do chrámového prostoru zde doplňují čtyři další, rozmístěné do středového čtverce. Kazety trámového stropu jsou nad nimi sestaveny do podoby kříže, v ostatních polích jsou opatřeny podhledem. Pod stropem umístěná okna po celém obvodu propouštějí denní světlo. Korandův sbor, stavba ač letos sedmdesátiletá, je svěží moderní architektura. Nenápadná, rozhodně ne nezajímavá. Bezesporu patří k tomu nejlepšímu, čím doba mezi dvěma světovými válkami obohatila výtvarný vývoj města Plzně.
Ing. arch. Anna Hostičková
Útvar koncepce a rozvoje města Plzně
